Přemýšlím nad jmény, která mě v posledním období zaujala natolik, že jsem je osobně vyhledala, a na mysl mi opakovaně připadnou čtyři výrazné ženy. Poslední setkání bylo nejintenzivnější – dostala jsem čistě jen souřadnice doprostřed toskánské krajiny.
Vídeňská Albertina připravila obsáhlou retrospektivu jedné z nejvýraznějších osobností domácí a světové scény. Svou feministickou pozicí VALIE EXPORT tematizovala roli ženy a umělkyně od konce šedesátých let minulého století. Prostřednictvím veřejných akcí ukazovala, jak zranitelné může být ženské tělo v kontextu patriarchálních struktur.
Fenomenální polská sochařka MAGDALENA ABAKANOWICZ se zapsala do dějin umění především svými nadživotními sochami z tkaného vlákna, které nazývala abakan. Organické struktury připomínající
humanoidní druhy a tvary vycházející z lidského těla se staly ústředním tématem aktuální výstavy v londýnské galerii Tate Modern.
Není snadné zvolit jednu z mnoha esencí a rozvinout její příběh. La Serenissima je místo, kde se utváří lidský život v kaskádě emocí a svůdných podnětů.
Kurátorka Milena Kalinovská a umělkyně Magdaléna Jetelová patří mezi nejvýznamnější Češky, které si podmanily svět umění. Nad kávou mezi vernisážemi se rozpovídaly o umění, životních výzvách i odvaze.
Ráno se proběhnete po nábřeží, dáte si první šálek espressa s místními a pak společně s kurátorkou a galeristkou Lucií Drdovou zamíříte objevovat umění. Ponořte se do kulis benátských zákoutí, vůně skvělého jídla a stínu v utajených zahradách.
Málokdo zná životní příbeh Lucie Moholy (1894–1989), německy mluvící fotografky a autorky narozené v Praze. Když jsme před několika lety připravovali výstavu s Janem Tichým, vyprávěl mi o ní.
Silně intenzivní světlo proniká vysokými okny dovnitř pokoje. Nad pařížskými střechami se rozlívá ranní svit. Jeho paprsky konečně vydávají lehké teplo a společně s hlasy ptáku a vůní kvetoucích stromů asociují blížící se jaro.
Elegantně vystavěná instalace připomíná portrétní galerii. Při prvním letmém pohledu snad i avantgardně kubizující formy ženských tváří. Jejich expresivní výrazy a stylizace však posouvají úvahy do bezprostřední současnosti. Nové, přesto blízké.
Při nedávném setkání na žižkovském dvorku galerie hunt kastner jsme s Jaromírem Novotným na zahájení jeho nové výstavy mluvili o tom, co jsme zažívali tento rok.
Poslala mi několik fotek s tělesnou a jasně červenou esencí se slovy: „Další výborná výstava u Hauser & Wirth.“ Má sestra Romana je momentálně v New Yorku a její snímky byly pohledem do instalace jedné z nejvýznamnějších postav současného umění Louise Bourgeois (1911–2010).
Velmi úzký prostor vymezený dvěma nahými těly dovoluje divákovi těsně se protáhnout do další místnosti. Návštěvníci se při dotyku nahé kůže potýkají s pocity nepatřičnosti, lehkého studu i intimního vzrušení.
Dveře za mnou téměř neslyšně zaklapnou. Stojím na ulici a cítím drobný déšť, který má lehce nasládlou vůni po rozkvetlých stromech. Na začátek května je relativně chladné ráno. Rychlými kroky přebíhám ulici k místní kavárně na pařížském předměstí.
Na budově newyorského Whitney Musea bude ještě několik dnů viset dráždivý billboard s krásnou brunetkou v něžně bílém prádle na sladce růžovém koberci. Pozice ženského těla a výraz ve tváři s pootevřenými rty naznačuje silné sexuální vytržení.
Příjemně předletní podvečer v romantické usedlosti s výhledem na Basilej se postupně mění v živou událost s desítkami hostů včetně významných umělců. Galleria Continua, jedna z předních světových galerií, pořádá krásně inscenovanou večeři u příležitosti své účasti na veletrhu Art Basel.
Tady člověk vnímá složitou křižovatku historie a událostí (post) moderní doby – v kavárně evropského formátu uprostřed exotického ostrova, kde svěží vítr čechrající dlouhé provazce sytě zelených lián vydává lehké šumění.
Nadějných predikcí bylo již několik, ale teprve nyní to vypadá, že se losangeleská výtvarná scéna skutečně může stát novou uměleckou destinací.
Arne Glimcher a jeho galerie Pace patří mezi ty nejúspěšnější na trhu s uměním. I když vedení předal před lety svému synovi, nyní si ve věku lehce přes osmdesát let otevřel zcela nový prostor v trendující newyorské Tribece, který věnoval kurátorské roli a experimentální koncepci.
Vrátila jsem se do New Yorku po několika letech. Nezměnil se. Východ slunce nad řekou s nachovým nádechem září kolem vysokých budov, městská bříza a ranní káva ve West Village, nedaleko velkých jmen galerijního světa, je obrazem každého nového dne, stejně jako tomu bylo vždycky.
Pouhý týden po skončení prvního vydání slavného veletrhu Art Basel v nové pařížské destinaci přišlo nečekané oznámení. Jeho globální ředitel Marc Spiegler ve své pozici končí.
V pozdním srpnovém odpoledni přijíždí k ostrovu San Giorgio Maggiore mnoho lodí. Ve stejnojmenné bazilice se koná vernisáž dlouho očekávané výstavy čínského umělce Aj Wej‑weje.
Bůh slunce Apollón na řeckém ostrově Hydra se pro letošní léto stal jedním z nejčetnějších příspěvků na sociálních sítích. Ikonické zobrazení stylizované tváře s prstencem zářivých bronzových paprsků, které jsou poháněny větrem, je ústředním prvkem projektu slavného Jeffa Koonse.
Pokud někoho bezpečně zařadit mezi fenomény současného umění, je to zcela jistě Louise Bourgeois. Dílo této inovativní a inspirativní Francouzky (1911–2010) je hluboce protkané osobní zkušeností ženy a matky, stejně jako rodinnou historií.
Po dvou letech se termín konání basilejského veletrhu vrací do své tradiční červnové poloviny. Vše, co se dělo v minulých měsících, je téměř zapomenuto. Převládla radostná atmosféra z „návratu starých časů“ a především bezprostředního setkání se nad cennými díly.
Už před zahájením benátského bienále se objevilo několik předpojatých zpráv o „nekorektnosti“ výběru umělců, resp. zastoupení žen. Poprvé v jeho historii se totiž poměr převážil, a to výrazně na stranu umělkyň.
Rony Plesl se vydal do Benátek, aby zjistil, jestli obstojí mezi těmi nejlepšími. Hlavní kurátorka si ho vybrala do oficiálního programu slavného Biennale Arte a on se tak definitivně posouvá ze světa designu k tomu, co je mu mnohem bližší – k umění.
Po nábřeží Zattere se prochází lidé v ještě lehce chladném, ale nádherně slunném nedělním dopoledni. Většina míří do malých barů, kde postávají nad kávou, nebo schoulení do bund posedávají venku, živě diskutují a nastavují tvář teplým paprskům.
Francouzská umělkyně Julie Béna je výraznou osobností na poli současného performativního umění a radu let se také pohybuje na české výtvarné scéně. Její filmy, ve kterých často sama vystupuje, a komplexní prostorové instalace vypovídají o intenzivních prožitcích, které svou bytostnou ženskostí dokáže zprostředkovat. Nejnovější práce aktuálně vystavuje v Nice a Londýne.
Lehký déšť neustává a připomíná, jaké je typické bruselské počasí. V podvečer, kdy už jsou nasvíceny vánoční trhy, procházím čtvrtí Saint‑Gilles. Je to příjemně svěží čas, kdy místní posedávají u venkovních stolů, choulí se do kabátů a živě se baví a smějí u skleničky vína a oblíbených piv. Atmosféru bych popsala jako směsici nenucené nonšalance se špetkou francouzské povýšenosti a zároveň otevřeného srdce pro každého, kdo sem zavítá.
Anna Pulkertová a Valérie Dvořáková se věnují umění celý svůj profesní život a v posledních letech rozvíjí téma podpory současného umění pod záštitou J&T Banky. Počátky firemní filozofie o podpoře umělecké scény nebyly jednoznačné, ale postupně daly vzniknout nejen sbírce, ale v nedávných měsících také vlastní galerii a regulérnímu výstavnímu programu.
Nicole Stava patří k předním profesionálům v oblasti mezinárodního obchodu s uměním. Její bohaté zkušenosti v evropských galerijních a aukčních institucích a také péče o vlastní rodinné sbírky ji řadí mezi erudované a důvěryhodné znalce světového trhu. Mnoho let se pohybovala čistě v mezinárodním prostředí. Situace na českém trhu, pozitivní vývoj domácích kupců směrem ke sběratelství a jejich rostoucí zájem o zahraniční akvizice ji vedly ke zviditelnění jejích odborných znalostí a praxe u nás. Uvědomuje si také potenciál spoluprací s privátním sektorem na uměleckých projektech ve veřejném prostoru. Jako spolumajitelka PANSTVÍ BECHYNĚ rozvíjí myšlenku na založení uměleckého centra v jižních Čechách.
Umělecký svět se tématům klimatu a udržitelnosti vystavuje vlastní kritice již delší dobu. Stala se námětem uměleckých děl a kurátorských koncepcí, ale za svá si je vzali jednotlivci i představitelé institucí. Kritice je podrobován hlavně tržně podmíněný provoz.
Po mnohaměsíční nevyžádané „pauze“ přichází skvělá příležitost nechat se opět konfrontovat s náročnější uměleckou ambicí. Podzimní program pražské galerie Futura se nese v duchu výrazných výpovědí silných osobností současného umění.
Po dlouhých měsících vakua byl konečně představen nový site-specific projekt pro turbínovou halu Tate Modern. Postindustriální prostor u Temže tentokrát tvoří scénu pro práci korejské konceptuální umělkyně Anicky Yi, která ve svých instalacích tematizuje aktuální vědecké poznatky a současně experimentuje s materiály. Skrze svůj multidisciplinární přístup autorka vytváří unikátní zážitek, který působí na vícero smyslů najednou. Nejinak je tomu v aktuální londýnské instalaci nazvané In Love With The World.
Netrpělivě jsme čekali na zahájení podzimní sezony, která se skutečně rozběhla víc než intenzivně. Především jsme se všichni s lehkým napětím upínali ke konání nejslavnějšího veletrhu Art Basel v polovině září, protože jeho tradiční červnové datum se několikrát posouvalo. Po více než dvou letech se nakonec opět fyzicky nainstalovaly galerijní kóje ve velkorysém stylu.
Lehce brutální a současně poetický objekt komponovaný ze dvou částí – mramorového fragmentu dítěte z římského období a francouzské raně středověké polychromované hlavy madony – mi utkvěl v mysli. Objevila jsem ho na samém konci výstavy Slip of the Tongue v Punta della Dogana.
Mnohá muzea se nejen kvůli pandemii zamýšlí nad způsoby svého fungování. Některá z nich se vydávají nomádským směrem nebo částečně opouštějí stávající prostory, aby přinášela umění široké veřejnosti, a to možná v přirozenější a srozumitelnější formě než dosud.
Mou nejoblíbenější částí dne je ráno a po předchozích dlouhých měsících se opět procházím ulicemi Benátek, Florencie nebo v blízkosti vlastní galerie nedaleko pražského náměstí Jiřího z Poděbrad.
Uprostřed venkovské krajiny mezi poli a loukami se nedaleko švýcarské Basileje nachází slavná Fondation Beyeler. Ikonická architektura Renza Piana souzní s okolím. Každá návštěva mi vždy působila čirou radost.
V uměleckých ateliérech poslední měsíce vznikaly zásadní výpovědi, které se nám nyní začínají odkrývat. Nelze je však jednoduše označit za „dokumenty“ popisující vnitřní život autora a jeho umělecké tvorby během pandemie. Mají totiž daleko širší význam a hloubku, ačkoli si je bezprostředně při-vlastníme a budeme v nich pátrat po otiscích našich vlastních prožitků v tomto ob-dobí.
Nelehké časy pro kulturu devastují instituce i jednotlivce. Po roce opakujících se lockdownů je zřejmé, že pandemie postihla nejvíce lidi z oblasti živé kultury. Ačkoli je spočítáno, kolik kultura vrací do státní kasy, pořád je – alespoň u nás – jakousi kolektivní Popelkou. Nedůležitou, odloženou stranou. Výtvarným umělcům by měl pomoci nový nadační fond Art Luc Fund, jehož zakladatelkou je soukromá galeristka Lucie Drdová.
Francouzská umělkyně Julie Béna je výraznou osobností na poli současného performativního umění a řadu let se také pohybuje na české výtvarné scéně. Její aktuální výstava v pražské Polansky gallery se vztahuje k prožitkům během karantény, kdy se rozhodla vytvořit inscenaci pro svoji dceru.
Vzpomínám si, jak jsem zcela náhodně na benátském ostrově San Giorgio Maggiore objevila Glass Tea House Mondrian. Byl podzim 2014, uprostřed husté mlhy se rozprostřel doslova zenový pohled na mělkou vodní plochu a na jejím druhém konci se vznášela jasná skleněná kostka.
Příští měsíc tomu bude devět let, co vznikla privátní pražská Lucie Drdova Gallery se zaměřením na současné umění. Jak se pandemická stopka podepsala na jejím provozu a budoucnosti? A na přemýšlení majitelky galerie? O tom je následující rozhovor.
Minulý rok založila galeristka Lucie Drdová nadační fond Luc Art Fund, který chce podporovat výtvarné umělce. Nápad nosila v hlavě už dlouho. K rozhodnutí ale majitelku pražské Lucie Drdova Gallery přivedla koronavirová krize.
Ticho galerijního prostoru zní tentokrát smutněji než na jaře. Období mezi výstavami, kdy se bílé místnosti začistily, bývala zdrojem radosti nad nadcházející spoluprací s umělci a novými projekty.
Česká výtvarná scéna je bohatší o nový nadační fond Luc Art Fund. Stojí za ním galeristka Lucie Drdová se specialistkou na fundraising Janou Bukvovou. Prvním výstupem bude dobročinná aukce Umělci umělcům, která se bude konat od 9. do 13. prosince na platformě Live Bid. Dražit se bude padesát děl od renomovaných českých výtvarníků.
Začátkem září vyšla pololetní studie o dopadu covidu‑19 na galerijní sektor. Vydal ji Arts Economics, institut, který je s partnery Art Basel a UBS zodpovědný také za každoroční zprávu o globálním trhu s uměním. Aktuální poznatky nejsou nijak povzbudivé, což nikoho nepřekvapilo. Když se však čísla převedou do barevných grafů, je celkový propad znepokojující i vizuálně.
(Čeština) Tradičně spojuji říjnové pátky s představou, kdy ještě v ranní mlze a příjemném chladu procházím městem. Kostelní zvony odbíjí osmou hodinu a zastavuji se v oblíbené kavárně na šálek černého čaje. Vůně bergamotu je jeden z neodmyslitelných atributů ranního rituálu.
Investiční fond Pro arte se zrodil z privátní iniciativy skupiny obdivovatelů umění v roce 2012. Dnes disponuje jměním v hodnotě 276 miliónů a své působení rozšiřuje do francouzské metropole, kde v loňském roce otevřel galerii Orbis pictus. Obchodně se rozhlíží po příležitostech na světovém trhu a usiluje o kontextualizaci českého umění.
Je to téměř na den rok, kdy jsem chladným londýnským ránem spěchala do Victoria & Albert muzea. Slunce mě příjemně oslňovalo a vzduch byl štiplavě svěží. Cítila jsem lehkou nedočkavost a během pár okamžiků jsem se již procházela ranně renesanční expozicí slavné instituce. Její dispozice připomínající kostelní loď byla plná návštěvníků. Všichni přítomní čekali na slavnostní představení unikátní skleněné instalace Ronyho Plesla.
Kunsthalle Praha je nová instituce současného umění na mapě kulturní Prahy, která se zrodila z iniciativy manželů Pavlíny a Petra Pudilových. Ačkoli se její prostory v bývalé Zengerově trafostanici na Klárově otevřou začátkem roku 2022, svojí ambicí již nyní přesahuje lokální hranice. Ivana Goossen přistoupila k projektu před pěti lety a v pozici ředitelky se spolupodílí na vzniku samotné instituce a naplňování její mise.
Federico Díaz patří k předním konceptuálním a multimediálním umělcům mezinárodního renomé. Ve své tvorbě tematizuje bazální aspekty lidské existence a prostředí, ve kterém žijeme.
Těžké okamžiky teď prožívá Itálie. Její velká města a místa zásadního kulturního dědictví starého kontinentu zůstávají téměř prázdná. Před pár dny jsem se vypravila do Říma. Chtěla jsem zažít atmosféru věčného města, po jehož ulicích jsem chodila téměř sama.
Původní odhady, že se svět současného umění po karanténě lehce nadechne, působí nyní rozpačitě. Zdálo se, že posouvání termínů výstav, bienále a veletrhů je čistě pragmatickou a organizační záležitostí, ale relativně záhy se vyjevuje, že mnoha galerijním a muzejním institucím nastává náročné období.
Pro své monumentální instalace ve veřejném prostoru se Christo a jeho žena Jeanne‑Claude stali mezinárodně slavnou uměleckou dvojicí. Dokázali odvážným a spektakulárním způsobem přetvářet lidské vnímání místa a jeho dimenzí.
Od toho momentu, kdy se kvůli aktuální pandemii uzavřely veškeré kulturní instituce, se jejich představitelé snaží překlenout období sociální distance prostřednictvím virtuálních iniciativ a projektů. Privátní galerie se primárně snaží udržet si svoji klientelu a zpřístupňují umělecká díla alespoň ve formě on‑line showroomu.
Steve McQueen patří mezi přední a inovativní tvůrce na poli pohyblivého obrazu. Jeho kariéru odstartovala prestižní Turner Prize v roce 1999. Od té doby rodilý Londýňan vytvořil díla, která se neomezují kategoriemi a pohybují se v oblasti současného umění, videoartu a filmu.
Mohlo by se zdát, že návrat do „původní“ přítomnosti před vypuknutím koronavirové epidemie je kdykoli možný. Je však obtížné si představit, co se bude dít v příštích měsících, a dokonce v následujících letech.
Život Mileny Kalinovské by vydal na dlouhý román a také by byl obrazem vývoje současného umění posledních desetiletí. Výjimečná profesionálka a kurátorka se zkušeností z renomovaných institucí v Evropě a Spojených státech působila mezi lety 2015 a 2018 také na pozici ředitelky sbírky moderního a současného umění v Národní galerii v Praze.
Představit si, co se bude dít za pár měsíců, je dost obtížné. Naše „nyní“ působí nezměrnou intenzitou a zdá se být „neustále přítomné“. Nikdo nedokáže s větší jistotou odhadnout, jaké budou ekonomické dopady na svět umění a jak se jeho dosavadní infrastruktura přeskládá.
After stints in museums and galleries in Berlin and Vienna, Lucie Drdová opened her own venture in Žižkov in 2012, and it quickly became one of the beachheads for a blossoming scene. She exclusively represents a group of leading Czech artists, and Slovaks and Slovenians permanently resident here.
Wolfgang Tillmans patří k vlivnějším umělcům současnosti. Od počátku devadesátých let je jeho tvorba synonymem nového druhu subjektivity ve fotografii, která spojuje intimitu a hravost se sociální kritikou a zároveň neustále klade otázky o existenciálních hodnotách. Nová výstava v bruselské kunsthalle Wiels shrnuje jeho díla z posledních tří desetiletí.
Držitel Pulitzerovy ceny za kritiku a známá persona světa umění Jerry Saltz napsal nedávno na svůj instagramový profil krátkou zprávu, která není objevná, je však zakončena zásadní otázkou, kterou si každý profesionál zabývající se současným uměním často pokládá. Text mluví o jedné z nejvýznamnějších privátních galerií současnosti.
Rok 2020 má prý být magický a přední muzejní instituce si připravily brilantní program. Zde je čtveřice doporučení, která by neměla uniknout vaší pozornosti.
Michaël Borremans se řadí k nejzajímavějším malířům současnosti. Belgický umělec desetiletí vytváří vizuálně přitažlivá díla nabitá silným psychologickým podtextem a svůdnou tajemností námětů. Jeho výstava v galerii Rudolfinum je dialogem se starými mistry, současně však dokáže mluvit i o existenciálních nejistotách dnešní společnosti.
Osud a tvorba francouzské umělkyně Dory Maar jsou odrazem vývoje minulého století. Její práce byla provokativní a politicky radikální a kromě mnoha fotografů a surrealistů inspirovala také tvorbu Pabla Picassa. Aktuální retrospektiva v londýnské Tate Modern ukazuje její dlouhou kariéru v kontextu současníků.
V posledních letech věnuje londýnská Tate Modern jako jedna z mála světových institucí značný prostor výrazným ženským umělkyním 20. a 21. století. Toto programové zaměření je pozitivně uvědomělé ve srovnání s jinými institucemi obdobného významu. Ve formě rozsáhlých přehledových výstav zasazuje do evropského a mezinárodního kontextu autorky, které svou tvorbou ovlivnily pojetí chápání současného kánonu umění.
Z Florencie je to necelá hodina cesty. Může se však velice snadno protáhnout. Ačkoli do Chianti jezdím řadu let, vždycky se mi „nedopatřením“ podaří sjet z hlavní silnice na prašnou strada di vino. Bílá cesta se doslova klikatí podél vinic, rychle stoupá a opět klesá po kopcích s olivovými háji, vede nejmenšími vesnicemi a kolem osamělých domů s alejemi cypřišů.
Podzimní program veletrhů současného umění se svižně rozběhl a je už téměř ve své polovině. Zastoupení českých galerií je navíc tuto sezonu výrazně hojné. Hned na jejím začátku se šestice pražských galeristů účastnila viennacontemporary. Je to relativně vysoký počet, musíme ale podotknout, že pro některé galerie to byla premiéra. Doposud neměly příležitost se jakéhokoli veletrhu účastnit.
Nadcházející program pražských výstav není jen o velkých jménech. Jeho součástí je však skupina gentlemanů, jejichž společnost byste si neměli nechat ujít. Prvního muže ze silné čtveřice není potřeba představovat. Alberto Giacometti se již dávno nesmazatelně zapsal do dějin umění. Jeho protáhlé figury vyjadřují existenciální úzkost počátku minulého století.
Obrazy, sochy, videoart. Češi bohatnou a ohlížejí se po alternativních investicích. Trh s uměním roste, protože dokáže uchovat hodnotu peněz, ale i potěšit oko majitele. Víte, jak založit sbírku, kterou jednou odkážete svým dětem?
Při setkání s Evou okamžitě zapůsobí její ženská křehkost a zároveň živelnost výrazné osobnosti, když mluví o své práci a životě. Známe se řadu let, i když se nijak často nevídáme. Poslední velký rozhovor jsme spolu vedly před dvěma lety na počátku roku 2017 a nyní jsme se potkaly jen pár hodin po skončení scénické události 12hodinová konference, která se odehrála v rámci umělecko-výzkumného projektu Institut úzkosti, a nedlouho před Eviným odjezdem na rezidenci do Francie.
David Zwirner, jeden z nejuznávanějších galeristů současnosti, v nedávném rozhovoru mimo jiné vzpomíná na své začátky. Syn slavného otce Rudolfa, který hrál zásadní roli při formování galerijního prostředí v Německu v 70. letech, si před čtvrt stoletím otevřel vlastní prostor v New Yorku. A tehdy se mu do ruky dostal výroční katalog jiného slavného galeristy Konrada Fischera, který vyšel k tehdejšímu 25. výročí düsseldorfské galerie.
Galerie zakládají alianci a místo veletrhu, sdílí prostory se zahraničními hosty. Přehlídka vzniká pod záštitou mezinárodní platformy Friend of a Friend Prague (FOAF) prezentaci současného umění, která byla původně iniciována galeristy v polské Varšavě a je založena na galerijní spolupráci. FOAF pořádá stejnojmennou událost ve Varšavě a Berlíně, kdy zapojené galerie sdílí své výstavní prostory se zahraničními hosty a galeriemi.
První vernisáže se konaly ve středu 11. září, vše ale propuká druhý den. Pokud ještě nemáte plán na víkend, jeďte do německé metropole. Berlin Art Week každoročně patří k nejzajímavějšímm událostem v oblasti současného umění.
Do zahájení benátského bienále zbývají už jen dva týdny. O jedné z nejsledovanějších událostí světa umění se intenzivně debatuje řadu měsíců.
Téměř před měsícem padl nový aukční rekord za dílo žijícího umělce. Jednalo se o sochu s názvem Rabbit amerického umělce Jeffa Koonse z roku 1986. Metr vysoký králík s mrkví (1), který připomíná nafukovací hračku či jakéhosi vetřelce neznámého původu, se vydražil za více než dvě miliardy korun (91,1 milionu dolarů).
Eva Koťátková je momentálně nejvýznamnější českou osobností současného umění. Byť se to označení zdá ošidné, J&T Banka Art Index nabízí dost podkladů k tomu, abychom jej brali vážně. Koťátková se dostala na první místo žebříčku, který byl zveřejněn spolu s březnovým vydáním Ročenky Art+.
Pocit závratě, značná fyzická únava, ticho jako nejlepší společník jsou klasické příznaky návratu každého galeristy z veletrhu s uměním. Taková účast se totiž nese v neuvěřitelně třeskutém tempu. Po týdnech příprav přistanete v brzkých ranních hodinách v hale výstaviště a téměř doslovně se z ní opět vydáváte za dalších sedm dní rovnou na letiště.
Vídeň pro mě vždy měla specifický půvab. Pojí se nejen s mými profesními začátky v Muzeu moderního umění, ale její noblesa, mírná povýšenost a historizující nádech c. a k. monarchie mísící se s klasickým ambiente tradičních kaváren mi byly určitým způsobem důvěrně blízké.
Práci galeristy považuji za jednu z nejlepších profesí, když vám nebyl dán „dar“ tvůrčího génia, ale jste fascinováni světem umění a především samotnými umělci. Chcete být nejen v bezprostřední blízkosti, ale také se stát součástí vzniku nových hodnot a docházíte naplnění, když k tomuto procesu dokážete přispět.
Collectors flocked to the Belgian capital for an intimate look at the contemporary art on offer.
Existoval pouhých čtrnáct let (1919 až 1933), přesto se Bauhaus stal fenoménem 20. století. Byla to bezesporu nejdůležitější škola architektury, designu a umění. Jasným požadavkem po nových formách a odmítáním stávajících jistot spoluvytvářel podobu moderního umění. Neuvěřitelná dynamika a nadšení oné doby svedly dohromady přední osobnosti avantgardy, jež redefinovaly tradiční metodiku výuky a formulovaly zcela nový étos moderního člověka a jeho prostředí.
Na sklonku roku se otevírá řada zajímavých výstav a projektů, které ukazují české a slovenské umění. Ať již přímo, nebo v konfrontaci či dialogu se vyjevují různé formy, které podmiňuje lidský život, společnost a neustálá zvídavost.
V minulých týdnech se uskutečnily dvě aukce, které vzbudily značné pozdvižení. Ačkoli dosáhly vysokých částek, nebyla to tentokrát čísla, ale samotný charakter uměleckého objektu, který podnítil vlnu komentářů a spekulací.
Manifesta je bienále současného umění nomádského charakteru. Každé dva roky se koná v jiném evropském městě, které leží povětšinou stranou zájmu aktuálního uměleckého dění.
Tento text píši s velkým potěšením a zároveň s těžkým srdcem. Když jsem přemýšlela nad tématem pro aktuální vydání věnované umění, chtěla jsem se zaměřit na nějakou výraznou uměleckou osobnost.
Stejně jako každý profesionál ve svém oboru i já sleduji aktuální vývoj a předpovědi. Zajímají mě jak soudobé názory mých kolegů v oblasti institucionální praxe a trhu s uměním, tak umělecký diskurz.
Navzdory horkému létu a prázdninám, kdy galeristé zavírají i na celý srpen, existuje několik privátních galerií, které fungují v jiném módu než kolegové v mezinárodních metropolích. Často se jedná o unikátní a atraktivní instituce, které těží ze své výjimečné lokace.
Tuto zprávu píši lehce improvizovaně během jednoho rána v Mexiku, kam jsem odjela na dovolenou. Původně jsem se totiž chtěla věnovat důležité aukci, která se udála v první polovině května v newyorské Christie’s. Samotná aukce a především příběhy unikátních děl nejen z první poloviny minulého století by vydaly na samostatnou kapitolu.
První část letošní sezony je již v plném proudu a sled veletrhů, galerijních víkendů a výstav začíná postupně kulminovat. Jedna událost následuje druhou, což pro kurátory, umělce a další představitele uměleckého světa znamená několik intenzivních týdnů profesionálního nomádství.
Marii Lassnigovou jsem osobně potkala při příležitosti výstavy k jejím 90. narozeninám v roce 2009 ve vídeňském MUMOK. Ačkoliv působila i díky pokročilému věku křehce, zároveň z ní vycházela neuvěřitelná životní energie a určitá drzost či odhodlání.
Na začátku roku jsem psala o své cestě do Londýna a tamějším projektu Condo, který iniciovala skupina privátních galerií jako alternativu k mezinárodní prezenci a účasti na veletrzích.
Po dvou letech byla znovu otevřena ikonická Hayward Gallery v Londýně. Brutalistní architektura známé instituce, která svoji činnost zahájila před pěti dekádami, je jedním z nejlepších příkladů tohoto směru a 66 pyramid na její střeše již patří k charakteristickým momentům městské krajiny. Prostřednictvím skleněných jehlanů dovnitř proniká přirozené světlo, jež výrazně mění vnímání masivních betonových hmot.
Berlínský model je první ročník přehlídky, kterou společně uspořádaly pražské privátní galerie. Do svých prostor přizvaly berlínské galeristy, aby návštěvníkům i profesionálům z oboru ukázali, co zajímavého se děje na německé výtvarné scéně. Projekt, který potrvá do začátku května, Češi vnímají i jako možnost představit širší veřejnosti podstatu galerijní činnosti.
Začátek roku se vyvinul nečekaně. Na poslední chvíli jsem se přihlásila na rezidenci pro kurátory v Londýně a k mému překvapení mě skutečně vybrali. Sice jsem si tím značně zkomplikovala svoji pracovní situaci, ale nedělám náhlá rozhodnutí s vědomím, že něco spíš nevyjde, i když si to přeji, často.
World-traveling Czech entrepreneurs are filling the capital city with stylish fashion, art, and design spaces.
Delfina Foundation announces its latest exhibition, residencies and talks programme as part of Collecting as Practice. This ground-breaking programme exploring the philosophy, psychology and politics of collecting has thus far included 15 residencies for collectors, artists and curators as well as collaborations with the V&A Museum, Tate and the Horniman Museum, among others. Directed by Aaron Cezar, Collecting as Practice has underpinned a year of activities at Delfina Foundation.
Poslední týdny letošního roku přinesly dvě velice významné události, a ačkoliv se může zdát, že otevření muzea Louvre Abu Dhabi a historicky nejvyšší dosažená cena v aukci za obraz Leonarda da Vinciho nemají mnoho společného, lze je vnímat jako příznak současné společnosti.
Také v umění se pořádají různé soutěže a sestavují indexy pomyslné tržní úspěšnosti, ačkoliv pouze čas prověří, kdo si zaslouží uznání a vlastní kapitolu v příběhu světových dějin umění.
Londýnský Frieze je veletrh, který definuje nové a aktuální trendy. Pod plachtou rozlehlých bílých stanů v Regent’s Parku nabízí přes tisíc jmen od začínajících autorů přes etablované umělce až k ikonám naší doby.
Sedím v malém bistru uprostřed Bruselu a odpočívám po dvou intenzivních dnech na akci zvané Brussels Gallery Weekend. Z belgické metropole se pomalu, ale jistě stalo místo, kam se upírá pozornost nás všech, kteří se zabýváme současným uměním.
V posledních dnech se v Praze vystřídaly dvě výrazné osobnosti současného umění. Ačkoliv na první pohled nemají mnoho společného a jejich umělecký jazyk je odlišný, dokážou nekompromisně komentovat realitu našeho světa.
Lucie Drdová se etablovala jako privátní galeristka. Její mladší sestra Romana je vizuální umělkyně, letos nominovaná na Cenu Jindřicha Chalupeckého. Rozhovor s nimi vznikl pro květnové vydání společensko-kulturní magazín Milk&Honey vydávaný v Českých Budějovicích jako další z řady rozhovorů s představiteli výtvarného umění spojených s jižními Čechami. Na blogu ho zveřejňuji v nezkrácené podobě.
Po maratonu výstavních projektů a veletrhů v první polovině roku se umělecký svět v letních měsících zpomalí a regeneruje svoji tvůrčí kreativitu. Především pro galeristy, kurátory i umělce znamená toto období relativní klid bez neustálého cestování. Přesto je letošní léto výjimečné a nabízí hned tři události, jež kulturní scéna komentuje. Po deseti letech opět nastala konstelace, kdy se benátské bienále, Documenta v Kasselu a Sculpture Projects v Münsteru konají současně!
Mladá galeristka Lucie Drdová vystudovala dějiny umění a německou literaturu na brněnské Masarykově univerzitě. Když v červnu 2012 zakládala v Praze svou prodejní Drdova Gallery, věděla, že ji čeká náročná cesta. Za sebou měla už několik zahraničních zkušeností a před sebou touhu prorazit ve světě se současným českým uměním autorů mladší generace. Poslední dobou se vrací do Bruselu, kam mimo jiné přivezla tvorbu Václava Magida nebo Barbory Kleinhamplové.
With pipe-smoking cats, exotic visions of the apocalypse and a strong emphasis on discovery, Art Brussels opened to the public today. The fair has reduced its number of galleries from last year and feels enjoyably spacious for it.
With more than 250 art fairs occurring every year around the world, the pressure for each fair to differentiate itself is high. The key to success for Art Brussels is often found in elements of surprise and discovery. This year, more than 20 of the 145 participating galleries are making their debut, establishing plenty of room for experimentation and newcomers.
The Belgian capital’s vibrant art scene is changing and growing, but there’s no doubt that Art Brussels remains the Grand Dame of the city’s rising number of art fairs. This 35th edition once again offers an eclectic mix of the art world’s biggest names and emerging talents under the theme “From Discovery to Rediscovery”. 145 galleries from 28 countries – the sheer size of the fair can be quite overwhelming.
S mladou galeristkou Lucií Drdovou se scházíme v restauraci nedaleko její žižkovské galerie, kde se právě instaluje nová výstava. "Promiňte, vy jste sem dávala tu fotografii?" přichází servírka a když Lucie přikyvuje, číšnice pokračuje, "lidi se mě pořád ptají, proč je pověšená na stranu".
Pražská Drdova Gallery přizvala deset českých a slovenských umělců, aby ve spolupráci s kurátorem Václavem Janoščíkem svými díly prezentovali v Bruselu téma "víc než město". Jejich práce tvoří českou kapitolu výstavy Cities and (Velo)cities, na které se v rámci bruselského bienále Summer of Photography podílí také po třech umělcích z Polska a Maďarska.
"V umění se nedá říct, kdy je pravý čas vstoupit na scénu. Zvláště v krizi," říká galeristka Lucie Drdová. A o sobě dodává, že pro ni ten správný čas byl, když si před třemi roky v Praze otevřela galerii. Dnes patří k těm, o nichž se mluví s velkým uznáním.